Den 6: Udaipur (White City)

Čt 19.7.2007
Udaipur

Na snídani si dávám pro změnu plain toast. Vieros se pokouší objednat ananasový džus. Číšník se zahledí do dáli k bráně a nakonec souhlasí. Stojí tam stánek s ananasem :) Objednávání v restauraci totiž funguje na dokonalém principu just-in-time, který by mohly Indům závidět i leckteré světové automobilky. Člověk si něco objedná a po půl hodině je mu oznámeno "no possible" (tzn. ingredience se nepodařilo sehnat). Začíná druhé kolo. Procedura se může i několikrát opakovat dokud zákazník nevyměkne a neobjedná si něco normálního.

Se Standou si necháváme vyprat prádlo. V břiše mně sice zuří třetí světová, ale to nejhorší se zřejmě podařilo zastavit. Do města jdeme všichni.

Udaipur se ostatním indickým městům moc nepodobá. Přívlastek White City si prý vydobylo díky své nezávislosti. Na Indii je poměrně čisté, s minimem lidí spících na ulici. Potkáváme tu dokonce i davy indických turistů, což je jinde vzácný fenomén. Kdysi se tu natáčel jeden díl Jamese Bonda (Octopussy) a město tím žije dodneška. Večer co večer jej tu promítají v různých restauracích jako hlavní atrakci.

Přecházíme most přes jezero. Dole se v zelené vodě koupou lidi s krávama. Žena v sárí zuřivě mláská s prádlem o kamenné schody do vody. Dívám se jestli někde nezahlídnu svoje tričko. Jako orientační body se tentokrát snažím zapamatovat nejbližší záchody. Jen tak pro jistotu ...

Na prohlídku City Palace si bereme průvodce. Lístky kupujeme na třikrát s byrokracií Indii vlastní a pak je ještě dvakrát ukazujeme na kontrolu. Nějak na nás historie nedýchá. Díky vykachličkovaným chodbám si připadáme jak v koupelně. Naaranžované místnosti jsou plné vánočních baněk a papírových maharádžů. Průvodce se očividně vyžívá v morbiditě. S nadšením nám ukazuje obraz, na kterém bojovník jedním máchnutím rozsekává jezdce i s koněm. Se slovy "ladies first" si pak utahuje z Vieros, která se snaží otevřít namalované dveře od výtahu. Kdysi to byl prý takový malý maharádžův ice-breaker.

Další zastávka je hindiustický chrám, prý vytesaný z jednoho kusu kamene. Student historie nám tu ochotně vysvětluje složitosti hinduismu. Strávíme s ním půl hodinu plnou zajímavých odhalení, za což si pak vyptá pár rupií.

Jdeme si na chvilku odpočinout pod větrák na pokoj a pak pěšky do přístavu na lodičky. Mezitím ale zavírají. Standovi se dělá špatně a tak se vracíme zpátky. Zato já se už cítím v pohodě. Asi jsem předal štafetu ...

Den 5: Uvítací ceremoniál

St 18.7.2007
Udaipur

Přijíždíme do Jodhpuru, kde si dáváme snídani u našeho starého známého v Govind Hotelu a objednáváme lístky na ranní bus do Udaipuru.

Cestou se mění barva krajiny ze žluté na zelenou. Přibývá stromů, vody a opic. Sem tam se nám podaří objevit palmu. Jediné co odvádí naši pozornost od přírody kolem je adrenalinová jízda.

Řítíme se úzkými serpentinami, o pár centimetrů míjíme cisternu s kerosínem. Za námi nadskakuje asi dvouletý chlapeček 10 cm nad sedačku. Vieros chytá :) Přemýšlím, co musí člověk v Indii udělat, aby získal řidičák.

Pravidla silničního provozu jsou totiž jednoduchá:

1. Kráva má absolutní přednost



2. Jezdi vlevo když to jde



3. Nakonec vždycky někdo uhne (kromě krávy)

Jinak chaos. Ale podle všeho funguje líp než náš systém propracovaných dopravních předpisů a bodových systémů. Zatím jsme neviděli jedinou havárku. Indického řidiče ani ve snu nenapadne, že by někdo jezdil podle pravidel, zatímco Evropan je najednou zaskočený, když je někdo poruší.

Nevím jestli je to jízdou nebo indickým jídlem, ale začínají se mně zrychlovat trávící procesy ... Cesta trvá přes 7 hodin s jednou jedinou zastávkou. Naštěstí dorazíme celkem na čas.

Dopředu se dohodneme, že za pokoj pro tři tentokrát nedáme víc jak 400 rupiíí. Indův první nadhoz je 350 :-)

Na oběd si dávám plain rice. Nějak si netroufám. Radši zůstávám na pokoji a vytahuju pilulky z mojí baculaté lékarníčky. Standa s Vieros jdou omrknout město. Já usínám, což se nakonec docela hodí, protože koupelnu tu noc navštívím ještě 6x. Welcome tu India. Tímhle si projde snad každý. Ono by to bez toho snad ani nebylo to pravé dobrodružství ...

Den 4: Jaisalmer (Gold City)

Út 17.7.2007

Jaisalmer

Nastavili jsme si budík na 5 ráno, abychom viděli východ slunce. Několikrát ho zaklapneme. Cvak. Najednou je světlo, zase jakoby zapnutím vypínače. Jenomže slunko nikde. Vychází až za půl hodiny během 15 vteřin :-)

Velbloudář nám nachystal snídani. O půl osmé vyrážíme stejnou cestou zpátky. Můj velbloud nějak nerozdýchá, že Vieros vede celou "karavanu" a tak se musíme vystřídat. Nějak si nejsme úplně jistí co se má vlastně dít. Čekáme na džíp. Jakýsi velbloud se natahuje pro listy do koruny stromů, čímž připomíná brontosaura.

Jedeme džípem zpátky, tentokrát ale jinou cestou. Zastavujeme ve zřícenině vesnice, která byla opuštěna ze dne na den, protože si místní bráhman vzal za ženu muslimku. Střídavě k nám do džípu nasedají a zase vysedají různí Indové. Máme pocit, že nás řidič vozí po náhodných vesničkách tak, aby mohl odvézt svoje známé.

Vracíme se do hotelu. Dáváme si oběd, sprchu a chvilku poleháváme na pokoji. Sbalíme se a jdeme do města. Skoro až náhodně vlezeme do Ministrovy věže. Vědomostma nabušený průvodce nám ukazuje místní architektonické obranné triky (různě vysoké schody, nízké dveře, ..). I já se nechám nachytat a párkrát se prásknu do hlavy. Je paradoxní, že celá věž má propracovaný systém zadržování vody, aby prý ani kapka nepřišla nazmar, ale sám ministr má ve svém pokoji fontánku :) Průvodce nám ukazuje několik multifunkčních hračiček - železný škorpion jako zámek, věšák, otvírák ... Z vršku věže vidíme hranaté, skoro slepené domečky Jaisalmeru, všechny v pískové barvě.

Velkou bránou vstoupíme, jak tvrdí Lonely Planet, do jediné "žijící" pevnosti v Indii. Spletí uzulinkých uliček a kamenných domů se prokličkováváme mezi krávami až na hradby. Mezitím se setmí a tak máme krásný výhled na noční Jaisalmer. Chvilku si povídáme, kupujeme pár suvenýrů a vracíme se do hotelu.

Po večeři spěcháme na vlak. Máme lístky do sleeping class. Vagóny jsou překvapivě v pohodě. Až na pár změn polohy spím až do rána.

Den 3: Poušť

Po 16.7.2007
Jaisalmer

Pokaženou klimatizaci si vynahrazujeme snídaní v bazéně, při které plánujeme noc v poušti. Po půlhodinovém divadle se nám podaří usmlouvat cenu za safari z 5500 INR na 1500 INR.

Ve tři hodiny odpoledne nasedáme do džípu a vyrážíme. Zastavujeme u hřbitova, džinistického chrámu a v jedné indické vesničce. Děti nás už tradičně vítají pozdravem "ten rupies, ten rupies ...". Připadáme si jakobychom se procházeli někomu v obýváku ...

Pokračujeme po nádherné asfaltové cestě, kterou armáda udržuje kvůli blízkým Pakistánským hranicím. Později přesedáme na velbloudy. Nízké keříky se střídají s písečnými dunami, ve kterých asi po hodině zastavujeme. Hrajeme se v písku a děláme pár pěkných fotek.

Po další hodině zastavujeme znovu. Kromě pár keříků, písku a betonového pódia tu nic není. Napočítáme 9 Indů - hudebníci, tanečnice, velbloudáři a řidiči džípů. Dva z nich pokládají na beton deky. Děláme si srandu, že nám ustýlají a přemýšlíme jestli ještě někdo přijde. Cítíme se trochu trapně. Na jednoho diváka tři účinkující. Po pár minutách naštěstí přichází nějací indičtí turisti. Show začíná.

Ze začátku se hraje a zpívá, později se přidávají i tanečnice. Slunko zapadá během pár vteřin jako zmáčknutím vypínače a scénu tak osvětluje jenom světlo z džípu. Tanečnice se nás pokouší zapojit. Vieros si to dává s přehledem, my dva se Standou si připadáme jako malomocní. Brzo to pochopí a propouští nás.

Podává se večeře. Jíme rukama. Najednou džípu dojde baterka a světla zhasínají. Show is over. Vytahujeme svoje baterky ale jakmile si zasvítíme do talíře, vyrojí se ze tmy kobylky a naskáčou do jídla. Ehm ... dojedli jsme. Vypadá to, že už se asi nikam přesunovat nebudeme a že ty deky jsou opravdu na spaní. K našemu překvapení všichni postupně odejdou až zůstane jenom jeden velbloudář.

Analyzujeme situaci: velbloudi jsou pryč, džípy jsou pryč, nemáme tušení kde jsme a velbloudář moc neumí anglicky. Přemýšlíme co za hezká zvířátka může žít v poušti. "Nejenže jsme to sami chtěli, my jsme si za to dokonce i zaplatili," komentuje situaci Standa.

Z ničeho nic k nám přijde velbloudář: "Stand up and move!". Docela v nás hrkne. Nakonec pochopíme, že chce abychom otočili deku o 90 stupňů, aby se nám lepší spalo. Úplně nechápeme důvody, ale moc neodporujeme.

Bavíme se dlouho do noci a pozorujem hvězdy. Když je zhasnuto ani toho kolem nás moc nelítá. Nevím v kolik usínám, ale nakonec je z toho jedna z nejhezčích nocí v Indii.

Den 2: Jodhpur (Blue City)

Ne 15.7.2007

Jodhpur, Jaisalmer

Vstáváme v 10 hodin. Nebudeme to přece hrotit hned od začátku :) Batohy necháváme v hotelu a jdeme se projít do města. Přelidněné ulice jsou plné odpadků, troubení, malých bosých dětí a spících kostnatých stařečků. Zvláští je, že to člověku nepřijde nijak odpudivé. Všichni se tu v tom pohybují s naprostou samozřejmostí a s úsměvem. Všechno sem prostě patří. To se nedá popsat ani vyfotit. To musí člověk prostě zažít ...

Malý kluk s hvězdičkama v očích z ničeho nic podává Standovi ruku a celý šťastný odbíhá pryč. Míjíme svatební průvod. Na každém rohu jsou obchody Baťa. Pomalu se prokličkujeme uličkama až ke Clock Tower, kde má být podle průvodce Lonely Planet vynikající Omelette Shop. Ehm ... nacházíme malý stánek, hromady vajíček (jak dlouho tu asi leží?) a staršího dědu s vlasy obarvenými henou, který něco kuchtí na pánvičce pokud možno tak, aby mu tam nikdo neviděl. Nevyměkneme a omeletu si nakonec dáme. Atmosféra nemá chybu. Sedíme na zaprášených židličkách, kolem nás hejna much a občas o nás zavádí nějaká ta kráva. Prodavač nám ukazuje vybledlé fotky, pozdravy od turistů a pochvalné vzkazy dokonce i v češtině. Přemýšlíme, jestli by si někdo dal tu práci a vrátil se, aby tam připsal jak strávil dva dny na záchodě ...

Po cestě k pevnosti nás zastavuje spousta Indů a ptá se odkud jsme. Když ví, že už nejsme Československo nebo aspoň že hlavní město je Praha (což se stává překvapivě často), zastavíme a chvilku si s nima povídáme. Drtivá většina takových rozhovorů končí pozváním do shopu nebo restaurace. Jednomu Indovi se sbírkou bankovek z celého světa včetně ČR nakonec neodoláme a slíbíme, že se na cestě zpátky zastavíme na jídlo.

Pevnost je překvapivě zachovalá, na Indii až skoro sterilní. Dědula s angličtinou jak ze starého Headwaye nám nastavuje audioprůvodce. Komentáře jsou zajímavé, ale neskutečně dlouhé. Poslouchat to vydrží jenom Vieros. My dva se Standou se vzdáváme. Z hradeb je nádherný výhled na modré domečky Jodhpuru. Původně byla modrá barva symbolem nejvyšší kasty, Brahmanů. Dneska prý pomáhá chladit a zahánět komáry. Ze střech domů si malé děti pouští draky. Jako každá správná atrakce v Indii, končí i tato prohlídka shopem. Bohužel my tři asi Indickou ekonomiku nezachráníme.

Po obědě jdeme zpátky do hotelu, kde si necháme objednat lístky na bus. Stanice se jmenuje velmi přiléhavě "Bombai Motor Cycle" :) Kde na to Indové chodí nechápeme. Autobusovou stanici by náhodný kolemjdoucí neměl šanci najít. Je to prostě jedna lavička na jakémsi dvorku.

Cesta nočním busem je akční jak má být. Centimetrové úhybné manévry před protijedoucími kamióny, slalom mezi krávami, občas off-road, když už nejde jinak ... Paradoxní je, že na železničním přejezdu zastavujeme 15 min před příjezdem vlaku. Když už je vlak celé 2 minuty od nás, začně strojvedoucí bez přestávky troubit. Bezpečnost na prvním místě :)

Do Jaisalmeru přijíždímě o půl jedné v noci. Ubytování jsme si domluvili dopředu, takže nás už čekají na zastávce. Bereme mírně dražší pokoj s klimatizací. Co naplat, že během noci přestává fungovat.