Den 1: Welcome to India

So 14.7.2007
Jaipur, Jodhpur

Díky těžce nabytým zkušenostem Vieros a Standy se můj let obešel bez nějakých větších komplikací. V Jaipuru jsem přistál v 6 ráno. Na jízdu z letiště do domu, kde jsem měl dospat let, nikdy nezapomenu. Moje první setkání s indickou ulicí. Krávy, rikše, motorky, auta, cyklisti a chodci se na nás řítili zleva, zprava, zezadu i z protisměru. Vždycky když už jsem si myslel, že se musíme srazit, Anand (náš řidič) to strhnul s rychlostí a klidem hodným rytíře Jedi. Na nějaké přednosti na křižovatkách se tu nehraje. Při indických řidičích musí stát snad všech 32 miliónů indických bohů. To by taky vysvětlovalo proč indové příliš neholdují alkoholu. I sebemenší promile by je tu mohlo stát život.

Pospávám na pokoji a balím se na desetidenní cestování. Odpoledne se přidává Vieros a pak i Standa. To už chybí do odjezdu vlaku jenom pár minut. Ananda to očividně nijak nevzrušuje. Další spanilou jízdou nás hodí na vlakové nádraží. Lístky už ale koupit nestíháme. No problem. Prý se dají koupit ve vlaku.

Vlak je kapitola sama o sobě. I na své nejstarší vagóny by mohly být České dráhy náležitě pyšní. Roztrhané sedačky, dvě řady větráků jako klimatizace a špinavá a mokrá zem, kterou se shrbení indové pokouší vysávat (?!). Logika nám tu selhává. Snad si aspoň sedneme. Neznámý ind, vysokoškolský profesor, nám pomáhá najít místa. Dáme se s ním do řeči. Vypráví o Indii, vysvětluje nám svoji “verzi” evropských dějin a ukazuje vzletné smsky od jeho ženy.

Zaskočení dostáváme pokutu. Uklidňuje nás ale fakt že i s pokutou platíme každý 250 rupií (cca 125 Kč). Na 7 hodin jízdy vlakem to není špatné. Revizor nám dává doklad kompletně v hindštině včetně čísel. Tipujeme kolik z toho půjde do jeho kapsy.

Do Jodhpuru příjíždíme po půlnoci. Po cestě do hotelu překračujeme hromady spících těl. Že by všichni čekali na vlak?

V tuhle noční hodinu nemáme příliš dobrou vyjednávácí pozici, takže za třílůžkový pokoj platíme 500 INR. Nástěnka slibuje restauraci na střeše otevřenou 24 hodin denně. Neodoláme. Nakonec se z toho vyklube jeden malý kluk, snad syn majitele, který na zavolání přiběhne a uvaří nám. Jídlo je výborné, ale budu si muset chvilku zvykat než se přestanu cítit divně, když mně někdo takto obskakuje.

Na pokoji přes obrovitánský větrák (pracovně nazvaný „kombajn“) neslyšíme vlastního slova. Podaří se nám jej vypnout. Ani není tak moc horko a s úsměvem na rtech usínám.

-----

Poznámka: pokusím se přidat i nějaké fotky jen co mně to čas a indická technika dovolí