Fotky

Tak se po dlouhatánské době opět ozývám ... Tady jsou slíbené fotky:



Kompletní album na http://picasaweb.google.com/hudecek85/Summer2007India

Den 10: Pevnost Fatehpur Sikrí

Po 23.7.2007
Fatehpur Sikrí

Oproti včerejšku vstáváme trochu dřív a pádíme na autobusové nádraží. Ani jeden nápis v angličtině. Všechno v hindštině. A bus nikde. Pokaždé když se zeptáme nám řeknou, že přijede za třicet minut. Po hodině a půl je opravdu tady. Ještě ani nezastaví a lidi už začínají za jízdy naskakovat. Přidáme se k nim :)

Po další hodině a půl jsme na místě. Dáváme si malý oběd a pak se pokoušíme prokličkovat městem k pevnosti. Zastavuje nás náhodný Ind a nabízí se za 50 rupií jako průvodce. Bereme ho. Táhne nás jakýmasi pochybnýma uličkama. Prohodí něco v hindštině ke dvěma Indům, kteří souhlasně přikyvují. Rozhlížím se kolem a hledám něco co by se dalo případně použít jako zbraň...

K naší úlevě se ocitnem u bočního vchodu do pevnosti. Začíná superrychlý výklad plný překvapivých odhalení a prapodivných názvů. Občas máme pocit, že ty jména slyší poprvé i on sám. Uvnitř pevnosti je mešita, údajně kopie té v Mekce. Má 7 částí. Na otázku proč průvodce odpovídá, že aby se tam vešlo hodně lidí :) Standa se pokouší udělat fotku dvou modlících se muslimů. Mezitím se ale nahrnou další. Ve chvíli kdy to chce Standa vzdát se průvodce rozeběhne a mešitu prostě vyklidí :D Zákazník náš pán ...

Malý kluk se nám nabízí, že za 100 rupií skočí z pětimetrového ochozu do zelené břečky a že si můžem udělat foto. Na ukázku zdarma hupsne ze dvou metrů :) Ehm ... odmítáme.

Zjišťujeme, že vlastně nejsme v pevnosti. Ta je až o kus dál a za relativně mastné vstupné. Jdeme se jenom projít po hradbách a zpátky na autobus. Tak klidnou, bezpečnou (a nudnou :) ) jízdu jsme v Indii ještě nezažili.

Po další maharádžovské večeři se balíme a jdeme spát. Naše společné cestování tím končí. Zítra se vracíme do Jaipuru a Standa odlítá do Bangalore. Naše pracovní povinnosti začínají, sranda ale rozhodně nekončí :)

Den 9: Taj Mahal

Ne 22.7.2007
Agra

Po královské snídani vyrážíme do města. Majitel hotelu nám radí ať popojdeme trochu dál než si chytneme rikšu, jinak můžeme nedobrovolně skončit v nějakém shopu. Poslechneme ho a vybereme si jednoho nevinně vypadajícího vyzáblého chlapíka v roztrhaném triku. Po cestě se nám lámanou angličtinou snaží ukazovat památky kolem a bere nás k bráně do Taj Mahalu s kratšíma frontama, čímž získává naše sympatie :) Chceme mu zaplatit, ale on odmítá. Prý nás bude vozit celý den. Podle našich výpočtů by jednotlivé cesty stály dohromady 60 rupií. Bez váhaní souhlasí. Není turistická sezóna a konkurence je obrovská ...

V ČR tolik kritizované dvojí ceny pro místní a cizince jsou tu naprosto oficiální. Vstupenka do Taj Mahalu nás každého stojí 750 rupií, zatímco Indové platí jenom 20! Od turisticky profláknutých památek nemáme se Standou vysoké očekávání, ale musíme uznat, že Taj Mahal je zvenku opravdu krásný. Uděláme pár kýčovitých fotek jako miliony turistů před náma a jdeme se podívat dovnitř. To pravé show teprve začíná.

Snažíme se chytit vlnu s davem a nějak se vetřít. Mrňavé indické babičky nás tvrdě atakují ze všech stran. A jsme vevnitř. Jenomže tu nic není. Žádná výzdoba, artefakty, obrazy ... prostě jenom pár veršů z koránu na mramoru. Policista zuřivé píská na píšťalku aby se dav hnul. Zvuk se tříští o prázdné stěny a několikrát se vrací zpět jako ozvěna. Ideální atmosféra pro hrobku :)

Po pár minutách se probojujeme na čerstvý vzduch. Jdeme se podívat do mešity. Matou nás dva schyzofrenní nápisy vedle sebe - "please put off your shoes here" / "please do not take off your shoes here". Ostatní jsou bosky, takže nakonec volíme variantu bez bot.

Rikša na nás opravdu tři hodiny čekal. Stavujeme se na oběd (rikša čeká...) a pak do pevnosti. Ta je chráněna dvěma příkopy, které byly prý kdysi plné tygrů a krokodýlů. Průvodce nám nadšeně ukazuje obranné mechanismy a hrdě prohlašuje, že pevnost nebyla nikdy dobyta. Na naši otázku, proč jsou zde k vidění jenom holé zdi odpovídá, že pevnost byla vypálena mongoly. Prý sem prostě přišli když byl maharádža s armádou pryč :) Další příklad situace, kdy evropská logika selhává.

Rikša opět čeká. Do kopce musí sesednout a tlačit nás. Cítíme se trochu trapně. Zato z kopce to rozjede. Přemýšlíme kde má brzdy. Žádné páčky není vidět. Asi starý systém šlapání opačným směrem (aspoň doufáme). Za oddanost mu dáme pár rupií navíc. S hvězdičkama v očích odjíždí.

V hotelu si dáváme další maharádžovskou večeři, poleháváme na pokoji a celkem brzo jdeme spát. Ráno totiž odjíždíme do pevnosti ve Fatehpur Sikrí.

Den 8: Relax

So 21.7.2007
Jaipur, Agra

Do Jaipuru přijíždíme kolem osmé ráno. Loučíme se s Vieros. Odpoledne letí zpátky domů. Fňuk :(

My dva se Standou objednáváme lístky na bus Delux do Agry. Ehm ... na nádraží se dokodrcá oprýskáná rachotinka s děravou podlahou a natřikrát zakroucenou dvoumetrovou šaltrpákou. Po chvilce jízdy ale zjišťujem, že se nám sedí docela pohodlně. Ani zuřivá jízda nás už nevzrušuje a v pohodě usínáme.

Podobně je to i s celou Indií. Na první pohled chudá, špinavá a nebezpečná, ale jakmile ji člověk zažije na vlastní kůži, zjistí, že je taky neskutečně přátelská, živá a plná nových barev, zvuků a vůní ... Na ulici si připadáme jak hollywoodské (možná spíš bollywoodské) hvězdy. Lidi nás zastavují jenom proto aby si s náma mohli popovídat a podat nám ruku.

Cesta do Agry trvá nějakých osm hodin. Jdeme se hned ubytovat, osprchovat a na večeří do příjemné zahrádky přímo v hotelu. Dáváme si se Standou několik chodů včetně pudingu a představujem si jak se asi cítili britští dobyvatelé obskakovaní armádou Indů. Pak se vyvalíme na pokoji a dopisujeme deníky. Naše rozjímání přerušují co 10 minut výpadky proudu. Po hodině se rozběhne generátor a tak nás větráky příjemně ofukují až do rána ...

Den 7: Nakupování

Pá 20.7.2007
Udaipur

Brzo ráno jdu koupit Standovi vodu. Poprvé vidím liduprázdné město. Jenom pár Indů si čistí zuby před domem ... hmmmm ... ticho .. to jsem tu vlastně ještě neslyšel :) Za těch pár dní co tu jsem ztrácím hlas. Na ulici troubí klaksony, v autobuse řve motor, v hotelu hučí ventilátory ... Přemýšlíme, jak nudná by Indům připadala organizovaná, klidná Evropa :)

Rozhodneme se zůstat ještě jeden den. Standa zůstává spát na pokoji. Na snídani si vychutnávám grilled tomato toast (první jídlo po dvou dnech co nemá v názvu "plain"). S Vieros pak vyrážíme koupit lístky na vlak, což se snadněji řekne než provede.

Nejdřív je potřeba vystát frontu na formulář - žádost o lístek na vlak. Na lístky samotné se pak stojí tři řady - pro muže, pro ženy a někdy i pro cizince. Ženská řada bývá obvykle kratší, ale tentokrát se nám nějak nedaří najít to správné okýnko, tak vyčkávám já. V mezičase vyplňuju formulář - jména, pohlaví, věk, adresy, čísla pasů, telefon na všechny tři z nás + číslo vlaku, stanice a další podrobnosti o spoji. Zajímalo by mě kam ten papír pak poputuje ...

Na zpáteční cestě procházíme obchůdky. Nakupování v Indii je dokonalým učebnicovým příkladem střetávání nabídky s poptávkou. O ceně se smlouvá - tvrdě a s patřičnou teatrálností. Hlavně neukázat, že se nám něco doopravdy libí :)

Moje herecké schopnosti ale dosahují bodu mrazu a navíc nějak nemám trpělivost na dohadování se o desetikoruny (zvlášť když je to i tak dvakrát levnější než v ČR). Taky to beru tak trochu jako příspěvěk. Radši dám desetikorunu navíc za podnikatelského ducha než žebrákům. S takovým přístupem mně ale Indie přijde asi draho :)

Jelikož Standa, náš hlavní smlouvač, zůstal v hotelu a já jsem v podstatě nepoužitelný, zůstává to na Vieros. Pár týdnů tréninku je hned poznat. Jenom hledím jak si to dává s přehledem. Vybojuje pár fakt pěkných sukní + nějaké pásky a kabelku :)

Večer si Vieros nechává namalovat henou (místní hnědou barvou) obrázek na ruku a pak už všichni tři vyrážíme na vlak. Tentokrát spím bez přestávky až do rána.