Fotky

Tak se po dlouhatánské době opět ozývám ... Tady jsou slíbené fotky:



Kompletní album na http://picasaweb.google.com/hudecek85/Summer2007India

Den 10: Pevnost Fatehpur Sikrí

Po 23.7.2007
Fatehpur Sikrí

Oproti včerejšku vstáváme trochu dřív a pádíme na autobusové nádraží. Ani jeden nápis v angličtině. Všechno v hindštině. A bus nikde. Pokaždé když se zeptáme nám řeknou, že přijede za třicet minut. Po hodině a půl je opravdu tady. Ještě ani nezastaví a lidi už začínají za jízdy naskakovat. Přidáme se k nim :)

Po další hodině a půl jsme na místě. Dáváme si malý oběd a pak se pokoušíme prokličkovat městem k pevnosti. Zastavuje nás náhodný Ind a nabízí se za 50 rupií jako průvodce. Bereme ho. Táhne nás jakýmasi pochybnýma uličkama. Prohodí něco v hindštině ke dvěma Indům, kteří souhlasně přikyvují. Rozhlížím se kolem a hledám něco co by se dalo případně použít jako zbraň...

K naší úlevě se ocitnem u bočního vchodu do pevnosti. Začíná superrychlý výklad plný překvapivých odhalení a prapodivných názvů. Občas máme pocit, že ty jména slyší poprvé i on sám. Uvnitř pevnosti je mešita, údajně kopie té v Mekce. Má 7 částí. Na otázku proč průvodce odpovídá, že aby se tam vešlo hodně lidí :) Standa se pokouší udělat fotku dvou modlících se muslimů. Mezitím se ale nahrnou další. Ve chvíli kdy to chce Standa vzdát se průvodce rozeběhne a mešitu prostě vyklidí :D Zákazník náš pán ...

Malý kluk se nám nabízí, že za 100 rupií skočí z pětimetrového ochozu do zelené břečky a že si můžem udělat foto. Na ukázku zdarma hupsne ze dvou metrů :) Ehm ... odmítáme.

Zjišťujeme, že vlastně nejsme v pevnosti. Ta je až o kus dál a za relativně mastné vstupné. Jdeme se jenom projít po hradbách a zpátky na autobus. Tak klidnou, bezpečnou (a nudnou :) ) jízdu jsme v Indii ještě nezažili.

Po další maharádžovské večeři se balíme a jdeme spát. Naše společné cestování tím končí. Zítra se vracíme do Jaipuru a Standa odlítá do Bangalore. Naše pracovní povinnosti začínají, sranda ale rozhodně nekončí :)

Den 9: Taj Mahal

Ne 22.7.2007
Agra

Po královské snídani vyrážíme do města. Majitel hotelu nám radí ať popojdeme trochu dál než si chytneme rikšu, jinak můžeme nedobrovolně skončit v nějakém shopu. Poslechneme ho a vybereme si jednoho nevinně vypadajícího vyzáblého chlapíka v roztrhaném triku. Po cestě se nám lámanou angličtinou snaží ukazovat památky kolem a bere nás k bráně do Taj Mahalu s kratšíma frontama, čímž získává naše sympatie :) Chceme mu zaplatit, ale on odmítá. Prý nás bude vozit celý den. Podle našich výpočtů by jednotlivé cesty stály dohromady 60 rupií. Bez váhaní souhlasí. Není turistická sezóna a konkurence je obrovská ...

V ČR tolik kritizované dvojí ceny pro místní a cizince jsou tu naprosto oficiální. Vstupenka do Taj Mahalu nás každého stojí 750 rupií, zatímco Indové platí jenom 20! Od turisticky profláknutých památek nemáme se Standou vysoké očekávání, ale musíme uznat, že Taj Mahal je zvenku opravdu krásný. Uděláme pár kýčovitých fotek jako miliony turistů před náma a jdeme se podívat dovnitř. To pravé show teprve začíná.

Snažíme se chytit vlnu s davem a nějak se vetřít. Mrňavé indické babičky nás tvrdě atakují ze všech stran. A jsme vevnitř. Jenomže tu nic není. Žádná výzdoba, artefakty, obrazy ... prostě jenom pár veršů z koránu na mramoru. Policista zuřivé píská na píšťalku aby se dav hnul. Zvuk se tříští o prázdné stěny a několikrát se vrací zpět jako ozvěna. Ideální atmosféra pro hrobku :)

Po pár minutách se probojujeme na čerstvý vzduch. Jdeme se podívat do mešity. Matou nás dva schyzofrenní nápisy vedle sebe - "please put off your shoes here" / "please do not take off your shoes here". Ostatní jsou bosky, takže nakonec volíme variantu bez bot.

Rikša na nás opravdu tři hodiny čekal. Stavujeme se na oběd (rikša čeká...) a pak do pevnosti. Ta je chráněna dvěma příkopy, které byly prý kdysi plné tygrů a krokodýlů. Průvodce nám nadšeně ukazuje obranné mechanismy a hrdě prohlašuje, že pevnost nebyla nikdy dobyta. Na naši otázku, proč jsou zde k vidění jenom holé zdi odpovídá, že pevnost byla vypálena mongoly. Prý sem prostě přišli když byl maharádža s armádou pryč :) Další příklad situace, kdy evropská logika selhává.

Rikša opět čeká. Do kopce musí sesednout a tlačit nás. Cítíme se trochu trapně. Zato z kopce to rozjede. Přemýšlíme kde má brzdy. Žádné páčky není vidět. Asi starý systém šlapání opačným směrem (aspoň doufáme). Za oddanost mu dáme pár rupií navíc. S hvězdičkama v očích odjíždí.

V hotelu si dáváme další maharádžovskou večeři, poleháváme na pokoji a celkem brzo jdeme spát. Ráno totiž odjíždíme do pevnosti ve Fatehpur Sikrí.

Den 8: Relax

So 21.7.2007
Jaipur, Agra

Do Jaipuru přijíždíme kolem osmé ráno. Loučíme se s Vieros. Odpoledne letí zpátky domů. Fňuk :(

My dva se Standou objednáváme lístky na bus Delux do Agry. Ehm ... na nádraží se dokodrcá oprýskáná rachotinka s děravou podlahou a natřikrát zakroucenou dvoumetrovou šaltrpákou. Po chvilce jízdy ale zjišťujem, že se nám sedí docela pohodlně. Ani zuřivá jízda nás už nevzrušuje a v pohodě usínáme.

Podobně je to i s celou Indií. Na první pohled chudá, špinavá a nebezpečná, ale jakmile ji člověk zažije na vlastní kůži, zjistí, že je taky neskutečně přátelská, živá a plná nových barev, zvuků a vůní ... Na ulici si připadáme jak hollywoodské (možná spíš bollywoodské) hvězdy. Lidi nás zastavují jenom proto aby si s náma mohli popovídat a podat nám ruku.

Cesta do Agry trvá nějakých osm hodin. Jdeme se hned ubytovat, osprchovat a na večeří do příjemné zahrádky přímo v hotelu. Dáváme si se Standou několik chodů včetně pudingu a představujem si jak se asi cítili britští dobyvatelé obskakovaní armádou Indů. Pak se vyvalíme na pokoji a dopisujeme deníky. Naše rozjímání přerušují co 10 minut výpadky proudu. Po hodině se rozběhne generátor a tak nás větráky příjemně ofukují až do rána ...

Den 7: Nakupování

Pá 20.7.2007
Udaipur

Brzo ráno jdu koupit Standovi vodu. Poprvé vidím liduprázdné město. Jenom pár Indů si čistí zuby před domem ... hmmmm ... ticho .. to jsem tu vlastně ještě neslyšel :) Za těch pár dní co tu jsem ztrácím hlas. Na ulici troubí klaksony, v autobuse řve motor, v hotelu hučí ventilátory ... Přemýšlíme, jak nudná by Indům připadala organizovaná, klidná Evropa :)

Rozhodneme se zůstat ještě jeden den. Standa zůstává spát na pokoji. Na snídani si vychutnávám grilled tomato toast (první jídlo po dvou dnech co nemá v názvu "plain"). S Vieros pak vyrážíme koupit lístky na vlak, což se snadněji řekne než provede.

Nejdřív je potřeba vystát frontu na formulář - žádost o lístek na vlak. Na lístky samotné se pak stojí tři řady - pro muže, pro ženy a někdy i pro cizince. Ženská řada bývá obvykle kratší, ale tentokrát se nám nějak nedaří najít to správné okýnko, tak vyčkávám já. V mezičase vyplňuju formulář - jména, pohlaví, věk, adresy, čísla pasů, telefon na všechny tři z nás + číslo vlaku, stanice a další podrobnosti o spoji. Zajímalo by mě kam ten papír pak poputuje ...

Na zpáteční cestě procházíme obchůdky. Nakupování v Indii je dokonalým učebnicovým příkladem střetávání nabídky s poptávkou. O ceně se smlouvá - tvrdě a s patřičnou teatrálností. Hlavně neukázat, že se nám něco doopravdy libí :)

Moje herecké schopnosti ale dosahují bodu mrazu a navíc nějak nemám trpělivost na dohadování se o desetikoruny (zvlášť když je to i tak dvakrát levnější než v ČR). Taky to beru tak trochu jako příspěvěk. Radši dám desetikorunu navíc za podnikatelského ducha než žebrákům. S takovým přístupem mně ale Indie přijde asi draho :)

Jelikož Standa, náš hlavní smlouvač, zůstal v hotelu a já jsem v podstatě nepoužitelný, zůstává to na Vieros. Pár týdnů tréninku je hned poznat. Jenom hledím jak si to dává s přehledem. Vybojuje pár fakt pěkných sukní + nějaké pásky a kabelku :)

Večer si Vieros nechává namalovat henou (místní hnědou barvou) obrázek na ruku a pak už všichni tři vyrážíme na vlak. Tentokrát spím bez přestávky až do rána.

Den 6: Udaipur (White City)

Čt 19.7.2007
Udaipur

Na snídani si dávám pro změnu plain toast. Vieros se pokouší objednat ananasový džus. Číšník se zahledí do dáli k bráně a nakonec souhlasí. Stojí tam stánek s ananasem :) Objednávání v restauraci totiž funguje na dokonalém principu just-in-time, který by mohly Indům závidět i leckteré světové automobilky. Člověk si něco objedná a po půl hodině je mu oznámeno "no possible" (tzn. ingredience se nepodařilo sehnat). Začíná druhé kolo. Procedura se může i několikrát opakovat dokud zákazník nevyměkne a neobjedná si něco normálního.

Se Standou si necháváme vyprat prádlo. V břiše mně sice zuří třetí světová, ale to nejhorší se zřejmě podařilo zastavit. Do města jdeme všichni.

Udaipur se ostatním indickým městům moc nepodobá. Přívlastek White City si prý vydobylo díky své nezávislosti. Na Indii je poměrně čisté, s minimem lidí spících na ulici. Potkáváme tu dokonce i davy indických turistů, což je jinde vzácný fenomén. Kdysi se tu natáčel jeden díl Jamese Bonda (Octopussy) a město tím žije dodneška. Večer co večer jej tu promítají v různých restauracích jako hlavní atrakci.

Přecházíme most přes jezero. Dole se v zelené vodě koupou lidi s krávama. Žena v sárí zuřivě mláská s prádlem o kamenné schody do vody. Dívám se jestli někde nezahlídnu svoje tričko. Jako orientační body se tentokrát snažím zapamatovat nejbližší záchody. Jen tak pro jistotu ...

Na prohlídku City Palace si bereme průvodce. Lístky kupujeme na třikrát s byrokracií Indii vlastní a pak je ještě dvakrát ukazujeme na kontrolu. Nějak na nás historie nedýchá. Díky vykachličkovaným chodbám si připadáme jak v koupelně. Naaranžované místnosti jsou plné vánočních baněk a papírových maharádžů. Průvodce se očividně vyžívá v morbiditě. S nadšením nám ukazuje obraz, na kterém bojovník jedním máchnutím rozsekává jezdce i s koněm. Se slovy "ladies first" si pak utahuje z Vieros, která se snaží otevřít namalované dveře od výtahu. Kdysi to byl prý takový malý maharádžův ice-breaker.

Další zastávka je hindiustický chrám, prý vytesaný z jednoho kusu kamene. Student historie nám tu ochotně vysvětluje složitosti hinduismu. Strávíme s ním půl hodinu plnou zajímavých odhalení, za což si pak vyptá pár rupií.

Jdeme si na chvilku odpočinout pod větrák na pokoj a pak pěšky do přístavu na lodičky. Mezitím ale zavírají. Standovi se dělá špatně a tak se vracíme zpátky. Zato já se už cítím v pohodě. Asi jsem předal štafetu ...

Den 5: Uvítací ceremoniál

St 18.7.2007
Udaipur

Přijíždíme do Jodhpuru, kde si dáváme snídani u našeho starého známého v Govind Hotelu a objednáváme lístky na ranní bus do Udaipuru.

Cestou se mění barva krajiny ze žluté na zelenou. Přibývá stromů, vody a opic. Sem tam se nám podaří objevit palmu. Jediné co odvádí naši pozornost od přírody kolem je adrenalinová jízda.

Řítíme se úzkými serpentinami, o pár centimetrů míjíme cisternu s kerosínem. Za námi nadskakuje asi dvouletý chlapeček 10 cm nad sedačku. Vieros chytá :) Přemýšlím, co musí člověk v Indii udělat, aby získal řidičák.

Pravidla silničního provozu jsou totiž jednoduchá:

1. Kráva má absolutní přednost



2. Jezdi vlevo když to jde



3. Nakonec vždycky někdo uhne (kromě krávy)

Jinak chaos. Ale podle všeho funguje líp než náš systém propracovaných dopravních předpisů a bodových systémů. Zatím jsme neviděli jedinou havárku. Indického řidiče ani ve snu nenapadne, že by někdo jezdil podle pravidel, zatímco Evropan je najednou zaskočený, když je někdo poruší.

Nevím jestli je to jízdou nebo indickým jídlem, ale začínají se mně zrychlovat trávící procesy ... Cesta trvá přes 7 hodin s jednou jedinou zastávkou. Naštěstí dorazíme celkem na čas.

Dopředu se dohodneme, že za pokoj pro tři tentokrát nedáme víc jak 400 rupiíí. Indův první nadhoz je 350 :-)

Na oběd si dávám plain rice. Nějak si netroufám. Radši zůstávám na pokoji a vytahuju pilulky z mojí baculaté lékarníčky. Standa s Vieros jdou omrknout město. Já usínám, což se nakonec docela hodí, protože koupelnu tu noc navštívím ještě 6x. Welcome tu India. Tímhle si projde snad každý. Ono by to bez toho snad ani nebylo to pravé dobrodružství ...

Den 4: Jaisalmer (Gold City)

Út 17.7.2007

Jaisalmer

Nastavili jsme si budík na 5 ráno, abychom viděli východ slunce. Několikrát ho zaklapneme. Cvak. Najednou je světlo, zase jakoby zapnutím vypínače. Jenomže slunko nikde. Vychází až za půl hodiny během 15 vteřin :-)

Velbloudář nám nachystal snídani. O půl osmé vyrážíme stejnou cestou zpátky. Můj velbloud nějak nerozdýchá, že Vieros vede celou "karavanu" a tak se musíme vystřídat. Nějak si nejsme úplně jistí co se má vlastně dít. Čekáme na džíp. Jakýsi velbloud se natahuje pro listy do koruny stromů, čímž připomíná brontosaura.

Jedeme džípem zpátky, tentokrát ale jinou cestou. Zastavujeme ve zřícenině vesnice, která byla opuštěna ze dne na den, protože si místní bráhman vzal za ženu muslimku. Střídavě k nám do džípu nasedají a zase vysedají různí Indové. Máme pocit, že nás řidič vozí po náhodných vesničkách tak, aby mohl odvézt svoje známé.

Vracíme se do hotelu. Dáváme si oběd, sprchu a chvilku poleháváme na pokoji. Sbalíme se a jdeme do města. Skoro až náhodně vlezeme do Ministrovy věže. Vědomostma nabušený průvodce nám ukazuje místní architektonické obranné triky (různě vysoké schody, nízké dveře, ..). I já se nechám nachytat a párkrát se prásknu do hlavy. Je paradoxní, že celá věž má propracovaný systém zadržování vody, aby prý ani kapka nepřišla nazmar, ale sám ministr má ve svém pokoji fontánku :) Průvodce nám ukazuje několik multifunkčních hračiček - železný škorpion jako zámek, věšák, otvírák ... Z vršku věže vidíme hranaté, skoro slepené domečky Jaisalmeru, všechny v pískové barvě.

Velkou bránou vstoupíme, jak tvrdí Lonely Planet, do jediné "žijící" pevnosti v Indii. Spletí uzulinkých uliček a kamenných domů se prokličkováváme mezi krávami až na hradby. Mezitím se setmí a tak máme krásný výhled na noční Jaisalmer. Chvilku si povídáme, kupujeme pár suvenýrů a vracíme se do hotelu.

Po večeři spěcháme na vlak. Máme lístky do sleeping class. Vagóny jsou překvapivě v pohodě. Až na pár změn polohy spím až do rána.

Den 3: Poušť

Po 16.7.2007
Jaisalmer

Pokaženou klimatizaci si vynahrazujeme snídaní v bazéně, při které plánujeme noc v poušti. Po půlhodinovém divadle se nám podaří usmlouvat cenu za safari z 5500 INR na 1500 INR.

Ve tři hodiny odpoledne nasedáme do džípu a vyrážíme. Zastavujeme u hřbitova, džinistického chrámu a v jedné indické vesničce. Děti nás už tradičně vítají pozdravem "ten rupies, ten rupies ...". Připadáme si jakobychom se procházeli někomu v obýváku ...

Pokračujeme po nádherné asfaltové cestě, kterou armáda udržuje kvůli blízkým Pakistánským hranicím. Později přesedáme na velbloudy. Nízké keříky se střídají s písečnými dunami, ve kterých asi po hodině zastavujeme. Hrajeme se v písku a děláme pár pěkných fotek.

Po další hodině zastavujeme znovu. Kromě pár keříků, písku a betonového pódia tu nic není. Napočítáme 9 Indů - hudebníci, tanečnice, velbloudáři a řidiči džípů. Dva z nich pokládají na beton deky. Děláme si srandu, že nám ustýlají a přemýšlíme jestli ještě někdo přijde. Cítíme se trochu trapně. Na jednoho diváka tři účinkující. Po pár minutách naštěstí přichází nějací indičtí turisti. Show začíná.

Ze začátku se hraje a zpívá, později se přidávají i tanečnice. Slunko zapadá během pár vteřin jako zmáčknutím vypínače a scénu tak osvětluje jenom světlo z džípu. Tanečnice se nás pokouší zapojit. Vieros si to dává s přehledem, my dva se Standou si připadáme jako malomocní. Brzo to pochopí a propouští nás.

Podává se večeře. Jíme rukama. Najednou džípu dojde baterka a světla zhasínají. Show is over. Vytahujeme svoje baterky ale jakmile si zasvítíme do talíře, vyrojí se ze tmy kobylky a naskáčou do jídla. Ehm ... dojedli jsme. Vypadá to, že už se asi nikam přesunovat nebudeme a že ty deky jsou opravdu na spaní. K našemu překvapení všichni postupně odejdou až zůstane jenom jeden velbloudář.

Analyzujeme situaci: velbloudi jsou pryč, džípy jsou pryč, nemáme tušení kde jsme a velbloudář moc neumí anglicky. Přemýšlíme co za hezká zvířátka může žít v poušti. "Nejenže jsme to sami chtěli, my jsme si za to dokonce i zaplatili," komentuje situaci Standa.

Z ničeho nic k nám přijde velbloudář: "Stand up and move!". Docela v nás hrkne. Nakonec pochopíme, že chce abychom otočili deku o 90 stupňů, aby se nám lepší spalo. Úplně nechápeme důvody, ale moc neodporujeme.

Bavíme se dlouho do noci a pozorujem hvězdy. Když je zhasnuto ani toho kolem nás moc nelítá. Nevím v kolik usínám, ale nakonec je z toho jedna z nejhezčích nocí v Indii.

Den 2: Jodhpur (Blue City)

Ne 15.7.2007

Jodhpur, Jaisalmer

Vstáváme v 10 hodin. Nebudeme to přece hrotit hned od začátku :) Batohy necháváme v hotelu a jdeme se projít do města. Přelidněné ulice jsou plné odpadků, troubení, malých bosých dětí a spících kostnatých stařečků. Zvláští je, že to člověku nepřijde nijak odpudivé. Všichni se tu v tom pohybují s naprostou samozřejmostí a s úsměvem. Všechno sem prostě patří. To se nedá popsat ani vyfotit. To musí člověk prostě zažít ...

Malý kluk s hvězdičkama v očích z ničeho nic podává Standovi ruku a celý šťastný odbíhá pryč. Míjíme svatební průvod. Na každém rohu jsou obchody Baťa. Pomalu se prokličkujeme uličkama až ke Clock Tower, kde má být podle průvodce Lonely Planet vynikající Omelette Shop. Ehm ... nacházíme malý stánek, hromady vajíček (jak dlouho tu asi leží?) a staršího dědu s vlasy obarvenými henou, který něco kuchtí na pánvičce pokud možno tak, aby mu tam nikdo neviděl. Nevyměkneme a omeletu si nakonec dáme. Atmosféra nemá chybu. Sedíme na zaprášených židličkách, kolem nás hejna much a občas o nás zavádí nějaká ta kráva. Prodavač nám ukazuje vybledlé fotky, pozdravy od turistů a pochvalné vzkazy dokonce i v češtině. Přemýšlíme, jestli by si někdo dal tu práci a vrátil se, aby tam připsal jak strávil dva dny na záchodě ...

Po cestě k pevnosti nás zastavuje spousta Indů a ptá se odkud jsme. Když ví, že už nejsme Československo nebo aspoň že hlavní město je Praha (což se stává překvapivě často), zastavíme a chvilku si s nima povídáme. Drtivá většina takových rozhovorů končí pozváním do shopu nebo restaurace. Jednomu Indovi se sbírkou bankovek z celého světa včetně ČR nakonec neodoláme a slíbíme, že se na cestě zpátky zastavíme na jídlo.

Pevnost je překvapivě zachovalá, na Indii až skoro sterilní. Dědula s angličtinou jak ze starého Headwaye nám nastavuje audioprůvodce. Komentáře jsou zajímavé, ale neskutečně dlouhé. Poslouchat to vydrží jenom Vieros. My dva se Standou se vzdáváme. Z hradeb je nádherný výhled na modré domečky Jodhpuru. Původně byla modrá barva symbolem nejvyšší kasty, Brahmanů. Dneska prý pomáhá chladit a zahánět komáry. Ze střech domů si malé děti pouští draky. Jako každá správná atrakce v Indii, končí i tato prohlídka shopem. Bohužel my tři asi Indickou ekonomiku nezachráníme.

Po obědě jdeme zpátky do hotelu, kde si necháme objednat lístky na bus. Stanice se jmenuje velmi přiléhavě "Bombai Motor Cycle" :) Kde na to Indové chodí nechápeme. Autobusovou stanici by náhodný kolemjdoucí neměl šanci najít. Je to prostě jedna lavička na jakémsi dvorku.

Cesta nočním busem je akční jak má být. Centimetrové úhybné manévry před protijedoucími kamióny, slalom mezi krávami, občas off-road, když už nejde jinak ... Paradoxní je, že na železničním přejezdu zastavujeme 15 min před příjezdem vlaku. Když už je vlak celé 2 minuty od nás, začně strojvedoucí bez přestávky troubit. Bezpečnost na prvním místě :)

Do Jaisalmeru přijíždímě o půl jedné v noci. Ubytování jsme si domluvili dopředu, takže nás už čekají na zastávce. Bereme mírně dražší pokoj s klimatizací. Co naplat, že během noci přestává fungovat.

Den 1: Welcome to India

So 14.7.2007
Jaipur, Jodhpur

Díky těžce nabytým zkušenostem Vieros a Standy se můj let obešel bez nějakých větších komplikací. V Jaipuru jsem přistál v 6 ráno. Na jízdu z letiště do domu, kde jsem měl dospat let, nikdy nezapomenu. Moje první setkání s indickou ulicí. Krávy, rikše, motorky, auta, cyklisti a chodci se na nás řítili zleva, zprava, zezadu i z protisměru. Vždycky když už jsem si myslel, že se musíme srazit, Anand (náš řidič) to strhnul s rychlostí a klidem hodným rytíře Jedi. Na nějaké přednosti na křižovatkách se tu nehraje. Při indických řidičích musí stát snad všech 32 miliónů indických bohů. To by taky vysvětlovalo proč indové příliš neholdují alkoholu. I sebemenší promile by je tu mohlo stát život.

Pospávám na pokoji a balím se na desetidenní cestování. Odpoledne se přidává Vieros a pak i Standa. To už chybí do odjezdu vlaku jenom pár minut. Ananda to očividně nijak nevzrušuje. Další spanilou jízdou nás hodí na vlakové nádraží. Lístky už ale koupit nestíháme. No problem. Prý se dají koupit ve vlaku.

Vlak je kapitola sama o sobě. I na své nejstarší vagóny by mohly být České dráhy náležitě pyšní. Roztrhané sedačky, dvě řady větráků jako klimatizace a špinavá a mokrá zem, kterou se shrbení indové pokouší vysávat (?!). Logika nám tu selhává. Snad si aspoň sedneme. Neznámý ind, vysokoškolský profesor, nám pomáhá najít místa. Dáme se s ním do řeči. Vypráví o Indii, vysvětluje nám svoji “verzi” evropských dějin a ukazuje vzletné smsky od jeho ženy.

Zaskočení dostáváme pokutu. Uklidňuje nás ale fakt že i s pokutou platíme každý 250 rupií (cca 125 Kč). Na 7 hodin jízdy vlakem to není špatné. Revizor nám dává doklad kompletně v hindštině včetně čísel. Tipujeme kolik z toho půjde do jeho kapsy.

Do Jodhpuru příjíždíme po půlnoci. Po cestě do hotelu překračujeme hromady spících těl. Že by všichni čekali na vlak?

V tuhle noční hodinu nemáme příliš dobrou vyjednávácí pozici, takže za třílůžkový pokoj platíme 500 INR. Nástěnka slibuje restauraci na střeše otevřenou 24 hodin denně. Neodoláme. Nakonec se z toho vyklube jeden malý kluk, snad syn majitele, který na zavolání přiběhne a uvaří nám. Jídlo je výborné, ale budu si muset chvilku zvykat než se přestanu cítit divně, když mně někdo takto obskakuje.

Na pokoji přes obrovitánský větrák (pracovně nazvaný „kombajn“) neslyšíme vlastního slova. Podaří se nám jej vypnout. Ani není tak moc horko a s úsměvem na rtech usínám.

-----

Poznámka: pokusím se přidat i nějaké fotky jen co mně to čas a indická technika dovolí

Před odjezdem ....

Tak je to tady. Za pár hodin odlétám. Na posteli se mně tu povalují na dvou hromadách věci na sbalení - to nejnutnější do batohu a zbytek do krosny, kdyby se náhodou na letišti někam zatoulala. Drobný háček je v tom, že ten kopec věcí do batohu několikanásobně převyšuje ten co patří do krosny :-) Co už ... co nejde silou musí jít ještě větší silou ...

Nevím čím to je. Ať se člověk snaží sebevíc, stejně nakonec před odjezdem nestíhá. Sám sebe jsem překvapil, když jsem začal skládat věci na dvě hromádky už před týdnem. Skoro všechny úkoly splněné, říkal jsem si. Tentokrát to bude v klidu. Už zbývalo jenom pár drobností mezi kterýma byl i bráchův web. Pár fotek, trocha textu, připravím grafiku, brácha pak bude sám dohazovat obsah ... hmm ... podcenil jsem bráchův smysl pro originalitu a perfekcionismus ... přes 4 dny jsem od rána do noci seděl za počítačem a zoufale se snažil přijít na to, proč to co funguje v Internet Exploreru nefunguje ve FireFoxu a ještě hůř: proč to co včera fungovalo v Internet Exploreru už dneska nefunguje vůbec :-(

Konec dobrý, všechno dobré. Mrkněte se sami: www.syrinxteam.com. Nakonec mám i čas napsat příspěvek na blog :-)

Příští dva týdny strávíme s Vieros a Standou cestováním po Indii. Mám takové tušení, že to bude možná ještě větší challenge než vytvářet bráchovy stránky. O to větší to ale budou zážitky ...

Každopádně budu pravděpodobně bez internetu a k radosti mých rodičů možná i bez signálu. Pokud italští piloti nebudou stávkovat, indické autobusy bourat a antimalarika selhávat, možná se mně podaří přihodit sem nějaké fotky až se vrátím do civilizace v Jaipuru :-)